... čestnost, bezúhonnost, zdvořilost. Tři slova které charakterizují GOLF.
Už několik let mi můj přítel Rosťa Pospíšil dělá „péefka“. Vždy je to limitovaná série maximálně 35 kusů. Někteří si nevšimnou, že dostali grafický list. Nevadí. Snad je alespoň na chvilku potěším Rosťovým pohledem na golf. Rosťa má totiž mnoho kamarádů. Hodně z nich golf hraje. On ale ne.
Takže Pour Féliciter
Trochu pozitivně anarchistický článek v listopadového čísla časopisu GOLF.
Tak jsem byl znovu peskován, že jsem se objevil v golfové klubovně v džínách. Hmm. Je čas se nad tím nahlas zamyslet.
Když jsem v roce 1972 začal hrát tenis, bylo nemyslitelné hrát v něčem jiném než v bílém. Postupně se tenisové kurty k potěšení všech zabarvily a čistě bílý zůstal pouze Wimbledon. Paráda. Naše golfové povědomí se však hraje na Old Course. Proč to tak je? Co nás tak láká na těchto golfových totemech. Zvyklostech, které jsme nikdy reálně nezažili a které svět z valné většiny opouští? Je to úcta k nepoznané tradici, nebo neschopnost rozlišovat?
Pamatujete si na šílenství kolem mobilních telefonů? Diskvalifikace při zazvonění či pokusu mobil použít. Dokonce trestné rány v přátelských hrách. Dnes je to jasné. Když mobil omylem zazvoní nebo si někdo jednou zavolá a omluví se, tak je to v pořádku. Když někdo volá neustále a mobil mu stále zvoní, tak je to prostě „blbeček“, se kterým příště nehrajeme. Prostě jsme to zvládli. Džíny, ne. Dokonce i desetiletý chlapeček je za ně moderátorem turnaje peskován.
Divadelní herci a operní zpěváci by byli raději, kdyby jejich diváci byli oblečení jako dříve. Ale ještě raději jsou, když tito diváci správně ocení jejich výkon, čímž deklarují, že tomu rozumí. Ze všeho nejvíce je ale potěší, když hrají před plným hledištěm. Spokojení jsou diváci, herci i majitelé divadel. Je totiž třeba správně vycítit, kdy je to nezvratný trend a změna, která vede k lepšímu. Žijeme v době, kdy oblečení není status. Svět se mění, a i když se to nezdá, tak i k dobrému. Jsou divadla, kam se chodí bez saka. Jsou dokonce scény, kde se Shakespeare hraje ve svetru.
My se držíme něčeho přežitého a prezentujeme to jako výsadu. Až budou hřiště přeplněná, mohou se začít diktovat podmínky. Vzniknou privátní hřiště, kde si majitelé nebo členové klubu určí dress code, maximální hendikep a podobná omezení, aby se mezi ně nedostal někdo, koho nechtějí. Situace je však opačná. Ve světě se z privátních hřišť stávají poloprivátní s podstatně měkčími pravidly. A my doma? Často a zbytečně jdeme proti proudu. Novým zájemcům házíme klacky pod nohy a hrajeme si na „hogo fogo“ ve třetí lize. Sami sobě škodíme. Věřím, že i důsledkem šíření těchto tmářských nesmyslů nových hráčů nepřibývá.
Džíny na hřišti se mi nelíbí. Jsou i vrcholně nepraktické. Vlka nechci. Ale slepě převzít opatření z minulého století, které mělo zamezit nemajetným v montérkách v přístupu na hřiště, se mi fakt nechce. Jeho upgrade na klubovnu je anachronizmus. Džíny jsou součástí smart casual dress codu, který bývá v pozvánkách hrdě vyžadován.
Mně ale o džíny vlastně ani nejde. Podobných pověr kolem sebe šíříme bohužel víc. Musíš být členem klubu, musíš mít hendikep, novou barevnou kolekci oblečení, driver, trolley a čím jsi to vlastně přijel. Dokonce se ani netěšíme, abychom náhodou někoho při jeho sedmé ráně nerušili, neboť na golfu musíš být zticha. Aby bylo jasno, nejsem anarchista, buřič, nechci slepě bořit to, co dodávalo a dodává golfu zvláštní esprit. Bože chraň. Chci jenom, abychom byli chytří a dokázali rozlišovat.
Jak už bylo řečeno, jsou divadla, kam se chodí ve svetru a košili, a jiná, kde je i smoking někdy málo. Stejné platí i o hřištích a klubovnách. Není v Česku klubovna (snad Mariánské Lázně?), kterou by mohly (čisté) džíny urazit. Prostě není. A když budeme nadále trvat na svých „oldschoolových“ omezeních, tak se nesmíme divit, že golf bude hrát méně lidí, že jednotlivé green fee či roční klubový poplatek bude vyšší. Někdo tuhle frajeřinu prostě zaplatit musí.
Juraj Werner@2017
Uveřejněno v časopise GOLF, v prosinci 2016. Uvnitř čísla je anketa na téma EMOCE. Celkově byli odpovědi orientovány výrazně na negativní emoce. Ze sedmi respondentů dva pozitivní emoce ani nezmínili. Karel Skopový ji zmínil a doslova řekl: „Radostné výkřiky, které často slýcháváme, když se hraje Texas na golf nepatří, ale toho se asi nezbavíme, protože tuto hru hrajeme povětšinou se začátečníky, kteří ještě etiku nemají dostatečně v sobě.“ Při vší úctě, Karle, všem doporučuji , aby se hrou více bavili a to i za cenu, že někdy „nemístně“ vykřiknou radostí, neboť jak řekl H. Keitel ve filmu Mládí: „Emoce jsou vše co máme“
Ti co golfovou hůl v životě nedrželi v ruce si myslí, že golf je nudná procházka. My víme své. Není to tak jednoduché a kotel samozřejmě bublá víc než se povrchnímu pozorovateli zdá. Emoce jsou samozřejmě dvojí. Pozitivní, kvůli těm golf hrajeme, a negativní, to jsou ty, které nás bohužel opanovávají mnohem častěji.
Zejména my, co jsme začali hrát golf až v dospělém věku jsme si jich užili dosyta. Zpomalené tělo nereagovalo dostatečně hbitě na naše očekávání. Nechápali jsme exponenciální křivku hendikepové pasti. Z 34 na 30 je cesta daleko snazší, než z 18 na 14. Radostné chvíle z vítězství a zlepšení hendikepu mnohem častěji střídali frustrace ze sinusoidy 10 x „zhoršení“ a 1x „zlepšení“. Vidím to často. Na terase sedí frustrovaní a unavení hráči, kteří místo radosti z hezky prožitého dne počítají paty a hledají „kdyby“. Zbytečně. Prohráli tím, že se nechali porazit negativními emocemi.
Na začátku našich golfových kariér nás rozčilovalo takřka všechno. Nejdříve netrefený míč, později hrozný slice a ještě později ještě hroznější hook. Výmluvy jsme hledali v hudbě na terase klubovny vzdálené asi kilometr, v zakašlání spoluhráče a podobně. O nekritickém láteření na kvalitu hřiště ani nemluvě. Mezitím jsme se občas cudně potěšili z vítězství, či zlepšení hendikepu. Ano tušíte správně. Mám pocit, že negativních emocí je nějak víc.
Hrajeme golf stejně jako jezdíme po silnici. Troubíme, zvedáme ukazovák a podobně. Budoucnost ale nevidím černě. Lepšíme se. Tak jako většina z nás pochopila, že do Prahy ani mimo stavební sezónu nedojedeme dříve něž za dvě hodiny, tak postupnou stagnací našich hendikepů vnímáme více krásy golfu, než to tajemné desetinné číslo na průkazkách ČGF.
Negativních emocí ubývá. Pozitivní na stagnaci počtů golfistů je to, že se zlepšila golfová dovednost hráčů a tím i jejich pohled na hru samotnou. Pozitivní emoce své skóre zlepšují. Osvícení golfisté se tolik nerozčilují. Nehledají výmluvy a těší se z hry s přáteli. Jen tak dále.
.. víš Johne, u nás se golfem nebavíme. My honíme hendikep 🙁
Hraji golf déle než 20 let. Na hřišti se samozřejmě občas rozčílím. Tělo neposlouchá hlavu. Však to znáte. Ale na každou hru se těším jako malý kluk a nenechám si ji zkazit hloupostmi. Otevřel jsem však druhou Pandořinu skříňku. Stal jsem se golfovým funkcionářem. Mám zájem na lepší organizaci a propagaci tohoto sportu. Nedá se říct, že by český golf měl problémy. Vždyť celý svět řeší po krizi úbytek golfistů. Náš golf je v jiné situaci a to co ho brzdí má jinou příčinu. Prostě jsme organizačně zamrzli a svět nám zase utekl. Proti tomuto problému je takový socket vlastně nic, uznejte. Emoce stranou a s chladnou hlavou je třeba řešit vážnější věci, které mne na golfu štvou. Například:
V každém případě emoce ke golfu patří. Tak jako ke každé lidské činnosti. Nacházejme radost z hry samotné. Těšme se z každé dobré rány a zapomínejme na ty špatné. Přeji vám, aby pozitivní emoce ve vás zvítězily.
Juraj Werner © 2016
Svět se nezbláznil, jak tvrdí jeden pivovarník a většina seniorů. Svět se pouze změnil. Není to nic neobvyklého, vždyť kdyby se neměnil, tak bychom žili v jeskyních. Lépe řečeno, mi bychom nebyli. To samé se dá říci o golfu. Je jiný než před padesáti, či třiceti lety. To se píše i v časopisech ze zemí, kde se golf nikdy nepřestal hrát. Ale co je jiného? Nebo lepší otázka je, co třeba z toho starého „dobrého“ golfu ponechat a co se může změnit?
Asi se shodneme, že etika, slušnost, dodržování pravidel je to podstatné. Není důležité jestli hrajeme drajvy dlouhé 150 nebo 250 metrů, důležité je, abychom k sobě byli slušní a dodržovali pravidla. Nemůžu si však pomoci. Mám trapný dojem, že se v tom plácáme a neumíme rozlišovat co je důležité a co ne. Máme pocit, že golf je jenom jeden. Ten strašně naškrobený, upjatý, bez emocí, ale s fantastickými výsledky a neustálým zlepšováním toho vskutku nešťastného hendikepu.
Výsledky tohoto způsobu vnímání golfu jsou tristní. Například vítězové turnajů, kteří se neumí těšit. Všimli jste si toho? Vítěz přijde, usměje se, někdy až provinile, vezme cenu a odejde. Stále se setkávám s golfisty, kteří nezdraví. Jsou sice perfektně oblečení, ale je jim zatěžko odpovědět na pozdrav, natož pozdravit jako první. No a vrcholem jsou samozřejmě excesy proti pravidlům. O těch už toho bylo popsáno mnoho. Taky zajímavý fenomén. Na jedné straně se dlouze medituje jestli si hráč v přátelské rundě může nebo nemůže očistit míček u free dropu, na druhé straně se lže a podvádí v turnajích až tak, že se přepisují skóre karty. No prostě zmatek v hlavách. Proč?
Proto, že jsme prudérní. Proto, že v přílišné horlivosti zapomínáme, že golf je především zábava a až pak soutěž a společenská prestiž. Noví golfisté jsou zmateni. Tolik pravidel, soutěží, různých omezení a příkazů. A pak ty trestné rány, „ježišmarjá, já se chci bavit“ a tolik peněz to stojí. Ano takové jsou pocity lidí, kteří se rozhodují, jestli golf hrát nebo ne. Nedivme se, že hráčů přibývá pomalu. Atmosféra houstne, lidé se nebaví a jenom soutěží. Nemáme gofisty druhé, natož třetí generace. Jsou jenom nový. Jsou ve většině a jejich nevychování (čest výjimkám!) se stává normou.
Dostali se do stísněné atmosféry. Oni nepřemýšlí, pouze hledají pravidla. Nepomůžou s hrabáním bunkeru, nehledají míček, nezapatují dlouhý pat dříve, než si jiný nešťastník vymění hůl. Vždyť je pravidlo o pořadí ve hře. Tak „slušně“ čekají. To je etiketa, kterou se při zkouškách pro „Osvědčení pro hru na hřišti” (strašný institut) neučí a nejde naučit. Musí se přemýšlet a chtít.
Starší a zkušenější golfisté pomozte. Učte ty nové co se má a co ne, prosím. Neboť povrchní část etikety, jako oblečení, hole, bagy, zvládá každý, ale tu skutečnou gentlemanskou naopak málokdo. A právě ta je kořením golfu a měla by přetrvat věky.
Juraj Werner © 2012
Hraj míč jak leží a nechej hřiště jak je. To jsou pradávné zásady, podle kterých se golf hraje. Častějším tématem bývají články o tom, jak a proč nehýbat míčkem, resp. kdy a jak s ním, pokud možno beztrestně, hýbat lze. Méně se mluví už o hřišti. Pod jednoduchým pravidlem „nechej hřiště, jak je“ se dá ale taky představit mnohé.
Jako bych ale slyšel „ nech ho bejt“ a hned mne napadlo psát o našem zlozvyku na hřiště neustále nadávat, hledat výmluvy právě v něm. Jasně, že na každém hřišti se najde něco v nepořádku a vždy se někomu něco nebude líbit. Grýny nedrží, jsou rychlé, pomalé, hrbolaté a co já vím co ještě. Férveje jak bysmet, o rafech ani nemluvě no a dizajnéři jsme samozřejmě všichni nejlepší. A že se pomlouvá a kritizuje na celém světě je věc jasná. Mám však pocit, že my trochu víc. Jako kdyby se v nás ozvala touha po starých špatných časech, kdy bylo všechno přespříliš znormováno. Slyšíme slovo hřiště a podvědomě si možná představíme přesně nalajnovaný tenisový kurt. Chyba! Podstatnou esencí krásy golfu je právě různorodost každého hřiště. Hřiště se liší nejenom tvarem, ale i vegetací a způsobem její údržby. I ty kurty mají konec konců různé povrchy.
Golfové hřiště je totiž jako vysoká hora, která tam stojí odedávna a mění se velice pomalu. Když hraji nové hřiště, tak si představuji, že jsem horolezec. Tak jako on, pomalu stoupám a objevuji všechny jeho krásy i taje. Když už jsem se hřiště rozhodl hrát a na týčko první jamky přišel, mám jediný cíl. Chci ho zdolat takové jaké je. Je jedno jestli jsem zaplatil 600, nebo 6.000 korun, nebo mne někdo pozval. Nenechám si postavit široký most, ani vysekat kosodřevinu a ledovec nebudu rozpouštět. Hora je vysoká, osmnácti jamková. Určitě má více tajemství než chyb. Nerozptylujte se detaily. I kdyby nakrásně bylo hřiště mizerné a vy už po první jamce víte, že se tam nevrátíte, tak ho pokořte Vy a ne ona vás. Zůstane vám skvělý pocit. Věřte mi, stejný jako kdyby jste hráli na tom nejskvělejším hřišti na světě.
Juraj Werner © 2010
… jestli bych někomu doporučil některou z mých úvah, tak rozhodně tuto 🙂 Je z roku 2010
Omlouvám se za anglický titulek, ale takhle hezky, tajemně je pojmenovaná jedna z prvních podkapitol “Decisions on the Rules of Golf”. Píše se v ní:
“Golf se hraje po většinu času bez dohledu rozhodčího. Hra závisí na úctě k ostatním hráčům a poctivosti dodržování pravidel. Všichni hráči by se měli chovat disciplinovaně, zdvořile a ve sportovním duchu po celou dobu hry, bez ohledu na to, jak soutěživí jsou. To je podstata golfu.“
Dokonalé. Lépe to popsat ani nejde. Obsahem této kapitoly není to, že golf je krásná hra pro všechny věkové kategorie, jak bychom možná čekali. Duchem golfu jsou elementární pravidla slušnosti, smysl pro fair play. Golf se stane neskutečně krásnou hrou až poté, co všichni budou důsledně plnit slova citované kapitoly.
Kolikrát se koukám na vyhlašování výsledků různých turnajů rekreačních hráčů a říkám si, jak pěkně nám to ten server sečetl a seřadil. Přemýšlím, ale také nad tím, jaké různé přístupy hráčů k výkladu pravidel jsou v těch výsledcích zakódovány? Jaké by asi ty výsledky byli kdyby u každého hráče celou rundu stál rozhodčí? Jedno je jisté, byly by jiné. Bohužel je to tak. Kromě chyb z nepozornosti či neznalosti pravidel se na hřištích pohybují hráči, které ženou neznámé tajemné síly k tomu, aby míček zázračně nacházeli nebo ho i posouvali do lepších pozic a tím si výsledek a mnohdy i hendikep zlepšovali. Ti otrlejší dokonce přepisují skóre karty.
Samozřejmě, že je to podvod, navíc úplně zbytečný. Copak ti hlupáci nepochopili geniálně primitivní hendikepovou past? Spirálu, která je nutí své neadekvátní hendikepy obhajovat? Nepochopili. Obhajují svůj neadekvátní hendikep všemi možnými i nemožnými způsoby. Právě tyto hráče měl na mysli autor dovětku „bez ohledu na to, jak soutěživí jsou“.
Ovládejte se, prosím, pánové! Není to jedno jestli za svůj pracovní stůl v pondělí usednete s hendikepem 13,4 nebo 13,9? Zlepší se Vám pracovní výkon, když na dalším turnaji budete mít u svého jména hodnotu 28 místo 30? Nebo snad zbohatnete, když získáte další sportovní trofej, tričko, nedej bože bag, který stejně nepotřebujete? Nic z toho není tak cenné jako vaše čisté svědomí. O ostudě ani nemluvě! Uvědomte si to, výsledky rekreačních hráčů nikoho nezajímají.
Každý jednou dosáhne vrcholu své výkonnosti. Kouzlo golfu naštěstí není v absolutních hodnotách, ale ve hře samotné. Buďte ostražití, až začne váš hendikep delší dobu stagnovat, neblbněte. Hrajte golf a dobře se bavte.
Juraj Werner © 2010
Tak a máme tady další kontroverzí téma. Automatické tykání. Občas zaslechnu stesk, že to není vždy příjemné. Souhlasím. 50 let mi bylo už dávno a tudíž jsem oldschooler. Oldschoolerem jsem dobrovolně, z vnitřního přesvědčení, dlouho a jsem na to hrdý. Obsah toho slova vnímám spíše, jako „konzervativní“, než jako „staromódní“, jak si občas někteří myslí. Není to však jediný důvod proč nesouhlasím s všeobecným tykáním.
Golfisté si přece všichni tykají, slýchám často. V zájmových skupinách to bývá zvykem. Komunisti to měli mezi sebou nadirigované. To se mně netýkalo. Tedy dokud mi ze své pozice nadlidí automaticky nezačali také tykat. Odpověděl jsem tykáním a ejhle, hned přešli do vykání.
U dětí je tykání samozřejmé. Je docela možné, že si dnes tykají fotbalisté, hokejisté, nebo hledači „kešek“, neřeším to. Ale golfisté? Mechanické přejímání těchto móresů je strašně trapné. Nechci říct, že jsme něco víc, že se máme tvářit víc nóbl, to ne. Chci upozornit, že na golfe je to trochu jinak, že jedním ze specifik našeho sportu je velmi široko rozevřený věkový vějíř. Staří i mladí hrají spolu vyrovnané partie. Na fotbale bychom mladé spoluhráče neudýchali, proto s nimi hrajeme minimálně a tudíž si s věkově srovnatelnými tykáme. A nejenom věk sehrává roli. Ženy a muži hrají taky spolu. Společenský rébus začne, když starší ženy hrají s hodně mladšími muži. Ještě stále si myslíte, že automatické tykání ve flajtu je správné?
Odmítnout tykání je podle odborníka na společenské chovaní Ladislava Špačka hrubou urážkou. Automatické tykání je vykloubení všech dosavadních pravidel. Golf lidi sbližuje, je to hra k tomu přímo stvořená. Je skvělé, když si lidé v průběhu hry začnou tykat, pokud to ovšem stvrdí oboustranným souhlasem. Může z toho být dokonce dlouholeté přátelství. Ale udělat to na odpališti první jamky prohlášením jednoho z hráčů „ … a budeme si tykat, ne?“ považuji za naprosto nevhodné a neslušné řešení. Vždyť se nabízí velmi příjemná varianta. Vykat, ale oslovovat křestním jménem. Tento způsob skvěle zapadá do sportovního konceptu.
Je k nevíře, kolik golfistů tuto hořkou pilulku spolkne a v průběhu rundy se nejdříve přímému oslovení vyhýbá a postupně přejde do normálního vykání. Ano, pár jamek je takové menší dusno, ale pak se vše vrátí do normálních kolejí. Nebylo by to lepší opačně? Abychom si nejdříve vykali a na druhé devítce si lidi, kteří si tykat chtějí, už tykají? Organizátoři tykání, nechte to na nás, prosím. Budete hned sympatičtější
Juraj Werner © 2014
Článek byl uveřejněn v dubnovém čísle (2016) časopisu GOLF.
Máte nové hole? Nebo alespoň bag? Oživili jste aplikace s počasím a stáhli upgrade golfových hodinek? Jste připravený na pravidelný kolotoč: runda s kamarády – turnaj – golf v televizi?
Ne? To máte co dělat, sezóna totiž právě startuje! Ještěže Masters z Augusty je v noci. Byla by škoda strávit prvních pár hezkých dnů u televize, když se už dá hrát venku. Osobně řadím tento turnaj ze všech čtyř majorů ze sportovního hlediska na poslední místo. Kvalifikační kritéria pouští do hry i hráče kteří nemají už potřebnou formu. Výkonnostní nůžky jsou tím pádem rozevřenější.
Nevadí, rozhodně je to nejkrásnější turnaj. Jaká škoda, že na našich TV kanálech nelze sledovat tradiční Par-3 Contest, miniturnaj hraný před začátkem Masters na přilehlém 9ti jamkovém hřišti minihřišti s délkou 1.060 yardů.
Hrají mladí, staří, šampioni minulí i budoucí Baví sebe i diváky pohodovou hrou. Kedíci a doprovod hráčů je oblečen do tradičních bílých overalů. Je jedno jestli jim je 60 let, nebo jsou to mimina profesionálních hráčů. Jednoduše golfová oslava tohoto krásného vícegeneračního sportu. Doporučuji se kouknout alespoň na ukázky na YouTube. Jsem přesvědčen, že je to nejdojímavější pravidelná golfová událost na světě.
Ještě jeden mimořádně důležitý golfový moment bych chtěl připomenout. Rozhodčí. Jsem nesmírně pyšný, že hraji golf. Zpravidla totiž hrajeme bez rozhodčích. Uvědomil jsem si to po incidentu v české fotbalové lize. Sudí udělal chybu. Udělil hráči druhou žlutou kartu a … „zapomněl” ho vyloučit. Psalo se, že sudí si to vzápětí rozmyslel a kartu ukázal někomu jinému. Přečetl jsem si několik komentářů k této neblahé události, ale nikde jsem nenašel přiznání samotného hráče, a už vůbec ne apel na svědomí hráče, který by sám měl (mohl) upozornit rozhodčího na faul a své vyloučení. Naivně jsem hledal analogii s golfistou, který si sám přidělí trestnou ránu. Cítím ten rozdíl i v civilním životě, kde k podobnému střetu kultur dochází denně. Často dokonce slyším „kde žiješ, to je normální” Nežije se s tím lehce a tak se snažím obrnit, například nečíst o politicích. Horší je, když se vyznavač této „nové” kultury (a teď už mluvím obecně a ne jenom o fotbalistech) objeví na golfu. Pár jsem jich za poslední roky potkal. Mezi hráči, ale bohužel i na různých funkcionářských postech. Uzurpují si právo na pravdu. Berou své okolí jako rukojmí k dosažení svých osobních ambicí. To je špatné. Snad si letos vyberou jinou zábavu. To bych si přál moc. I za cenu, že bude o pár golfistů méně.
Na konec dnešní zdánlivě nesourodé jarní úvahy bych zmínil konferenci České golfové federace. Byla konstruktivní a proto krátká. Za nejvýznamnější bod považuji změnu struktury výboru ČGF. Pozice člena výboru pro komunikaci a média byla nahrazena viceprezidentem. Ne že by federace necítila potřebu komunikovat s médii. Právě naopak. Tuto pozici bude zastávat profesionál v řadách zaměstnanců ČGF. Věřme, že se záměr podaří. Je potřeba intenzivně a profesionálně pracovat na dobrém jménu golfu. To můžeme šířit slovem my golfisté a nebo média.
Neustále sledujeme ty samé cíle. Více golfistů znamená širší základnu a větší šanci na úspěch na sportovním poli. To za prvé. Více golfistů znamená ale i více peněz do klubů a hřišť, tudíž lepší hřiště a kvalitnější služby na nich. A za třetí bych v souvislosti s předcházejícím odstavcem dodal, že čím více lidí kteří se i v běžném životě bude řídit golfovými pravidly, tím zdravější společnost. Snad souhlasíte. Staňte se ambasadory golfu. Dobrých golfistů se vejde mnoho.
Juraj Werner © 2016
Další z řady úvodníků které nepravidelně vychází v časopise GOLF (2/2016).
Skotové kdysi ženy do klubů nepřijímali. Byla jiná doba. Golf byl především klubovou záležitostí a čistě pánské kluby byly běžným jevem. Nemusely být zrovna golfové. Možná k tomu měli čistě praktický důvod. Runda trvá 4 hodiny. Tento časový deficit se v domácích pracích skotské manželky jen těžko doháněl… Také se říká, že GOLF je akronym pro Gentlemen Only Ladies Forbidden. Není to pravda a konec žertů. Ani nejkonzervativnější Skot či Angličan pokroku nebrání. Až na několik privátních klubů, proběhla ženská emancipace v golfu prakticky stejně, jako v jiných sportech.
Když vezmeme, že první ženou, která hrála na Old Couse byla paní Wolfe-Murray. Stalo se tak v roce 1855. První samostatný ženský klub vznik v Carnoustie v roce 1873. Éra světového ženského závodního golfu začala oficiálně v roce 1930, tak musíme konstatovat, že to s neúčastí žen na golfu nebylo tak špatné a spousty řečí kolem toho jsou pověry a škádlení hezčí poloviny lidstva. Světové statistiky říkají, že dnes celou pětinu golfistů tvoří ženy. Zajímavé je také to, že v kontinentální Evropě je v klubech oproti světovému průměru více žen, přibližně jedna třetina.
Muži mají rádi hezké věci. Upravené hřiště. Hrad nebo zámek na dohled je žádaný benefit a hru barev ranního či zapadajícího sluníčka dříve nebo později ocení nejeden „hendikepožrout“. Pohled na milé a hezké golfistky však potěší vždy a každého. Pánové, ženská krása, ale není jediný důvod proč je dobré, že ženy hrají golf. Sice nehrají tak dlouhé drajvy, neumí záchranné rány z hlubokých rafů a přeci je něco, co bychom se od nich mohli učit. Já například oceňuji jejich pokoru na hřišti.
Pokory mají rozhodně více než muži a to ke všemu, co je v golfu důležité. K pravidlům, svým schopnostem a především k etice na hřišti. Není to strach, či neumění, co je drží trochu zpět! Jenom netlačí, jsou pokorné. Ani ve švihu, ani na výkon, ani na spoluhráče ve flajtu. Pozoruji to na rekreačních-klubových golfistkách. Mám pocit, že si golf více užívají, hrají si a méně se honí za hendikepem. U hry se podstatně více baví, hřiště neničí a tempo udržují lépe. Učme se to od nich. Spojme naší chlapskou soutěživost s jejich klidem a pohodou. Nechme se inspirovat.
Od ženy se můžeme naučit i další věci. Naprosto paradoxně by rekreační hráči, kteří začali hrát golf v pozdějším věku mohli hledat vzory ve švihu právě u dobrých golfistek. Ano, lehkost ženského švihu by nám mnohým měla být příkladem. Jejich švih není tak fyzicky náročný, ani moc rychlý a při běžné hře se dá mnohé odpozorovat. Napodobováním švihu profesionála čeká rekreačního golfistu spíše lumbago, než rovnější a delší drajvy.
Buďme za ženy na hřišti rádi. Nehodnoťme je podle délky drajvů a počtu ran. Odmění se milým úsměvem.
Juraj Werner © 2016
Úvodník z časopisu GOLF – říjen 2015, který doprovázela široká diskuze na téma HENDIKEP.
Na stránkách golfových časopisů není třeba vysvětlovat k čemu hendikep slouží. Znají ale všichni golfisté jeho význam a roli pro jejich hru? Sleduji dění kolem a bojím se, že je mezi námi hodně takových kteří nechápou, nebo lépe řečeno přeceňují. Chovají se tak jako kdyby to byl CÍL a ne prostředek. Cílem je HRA, hendikep je pomůcka, aby mezi sebou mohli soutěžit hráči různých úrovni.
Abychom si rozuměli, tak bych začal statistikou a výkladem pojmu. Z přibližně 30 tisíc českých aktivních golfistu má pouze 2,6 % hendikep 4,4 a lepší. Nalijme si čistého vína, všichni ostatní jsou rekreační hráči (hezčí je však označení klubový hráč). Právě nás se tato úvaha týká. Výjimku tvoří děti a mládež.
Příliš mnoho golfistů povýšilo hendikep na cil svého golfového snažení. Mluví o něm jako o mantře a golf hrají především (někteří pouze) když se hraje na jeho úpravu. Všimli jste si, dokonce se říká „na zlepšování”, přičemž paradoxně 80% startovního pole zpravidla zhoršuje. Z hry se vytrácí radost. Je nahrazena úpornou snahou o „zlepšení hendikepu“. Naopak „koeficient štěstí“ na terase golfového hřiště je po takovém texas scramble znatelně vyšší, než po „stablefordu na zlepšování”. Je mi vždy líto když vidím úspěšné a vskutku hodně zaměstnané lidi, jak po sobotním turnaji lamentují nad počtem trojpatů, či počtem autů nebo vod. Odpočinuli si vůbec? Našli si čas pro tu obyčejnou radost z hry, nebo také z jedné povedené rány? Pochybuji. Je to škoda a vlastně i promrhaný den.
Základním formátem golfové hry je jamkovka, jestli ve dvou, nebo ve čtyrech je jedno. Pokud chceme hrát turnaje, tak by bylo lepší kdybychom častěji soutěžili ve formátech hry, které hru na hendikepy vylučují. Je jich mnoho a všechny jsou atraktivní. Mnoho golfistů už na to přišlo. Někteří byli osvícení už od začátku svého golfového snažení a některé osvítil až jejich léta se neměnící výkonnostní strop. Dostali nový náboj pro svou milovanou hru. Honba za hendikepem totiž nemá konce. Jakou metu má mít člověk který začal hrát golf ve třicítce? Bogey? Singl, nebo 4? Ano je hezké mít cíle a ještě hezčí je jejich splnění, ale co se pak stane? I hendikep 4 je mimo dosah výkonnostního golfu.
Hendikep je dobry sluha, ale zlý pan. Je příčinou podváděni, pominu li touhu po atraktivních věcných cenách. Začátečníci okouzleni rychlým zlepšováním nechápou náhlé zastaveni progrese, často podlehnou a …. Pokušení pomine až se jejich výkonnost ustálí a oni pochopí ze právě aktuální číslo jejich hendikepu je jejich normou. Nízkým hendikepem se můžete chlubit v hospodě, vysokým zase vyhrávat klubové, nebo komerční turnaje. Skutečné mety jsou ale jinde a neskutečně vysoko. Karta PGA a prize money z turnajů, to je až frajeřina.
Nechtěl jsem říct, že hendikep je zbytečný. To rozhodně ne. Potřebujeme ho pro vyrovnání rozdílů ve výkonnosti. Osobně bych se však přikláněl vrátit se starému anglosaskému výpočtu hendikepu klubových hráčů. Je to například průměr 10 nejlepších výsledků z posledních 20 her. Metod je více. Nechme komplikovaný EGA hendikep výkonnostním hráčům. Zapomeňme na svazující kategorie „nesoutěžní výsledek”, „neaktivní hendikep”. Menším důrazem na komplikované vedení hendikepu vnesme radost do hry samotné. Vezte že to trápí i funkcionáře EGA a připravují zjednodušení. Konec konců systémy mohou existovat paralelně vedle sebe. Klubové hendikepy by nám klubovým golfistům pro vzájemné srovnání bohatě stačili. Nezapomínejme, že je nás 97,4%.
Juraj Werner © 2015
Přeji všem hezkou hru.
Juraj Werner © 2010
Drobná úvaha na téma, co vlastně pro golfistu hřiště znamená a jak by měl k němu přistupovat.
„Při pochybách hrajte hřiště, jak je naleznete, a míč jak leží”. To jsou pradávné zásady, podle kterých se golf hraje.
Našim zlozvykem je však na hřiště neustále nadávat, pokoušet se něco měnit a hledat výmluvy právě v něm. Samozřejmě, že na každém hřišti se najde něco v nepořádku a všechno se nemusí líbit. Greeny nedrží, jsou rychlé, pomalé, hrbolaté a co já vím co ještě. Férveje? No hrůza, pro někoho vysoké, pro někoho příliš nízko střižené. Rafy a bankry, se tady snad zbláznili? A designéři jsme samozřejmě všichni taky lepší. Přeháním, vím, ale nemáte někdy ve flajtu takový pocit?
Že se pomlouvá a kritizuje na celém světě je věc jasná. Mám však pocit, že u nás tak činíme trochu víc. Jako kdyby se v nás ozvala touha po zjednodušení běžného života jako za starých špatných časech, kdy bylo všechno přespříliš znormováno. Golfu hrajeme poměrně krátkou dobu a přiznejme si to, ne vždy mu nerozumíme. Slyšíme slovo hřiště a podvědomě si možná představíme přesně nalajnovaný tenisový kurt, fotbalové hřiště nebo jiný sportovní plácek. Prostě golfové hřiště postavené podle nějakých pravidel. Chyba. Velká chyba!
Podstatnou esencí golfu je právě různorodost každého hřiště. Hřiště se liší nejenom tvarem, délkou, ale i druhem vegetace a způsobem její údržby.
Golfové hřiště je totiž jako hora, kopec, nebo chcete-li štít. Který existuje odedávna, žádný architekt ho nestavěl a žádný geenkeeper ho neupravoval. Když hraji nové hřiště, tak si představuji, že jsem tím pokorným horolezcem nebo cyklistou. Tak jako on, pomalu stoupám a objevuji všechny jeho krásy i taje. Když už jsem se hřiště rozhodl hrát a na týčko první jamky přišel, mám jediný cíl. Chci ho zdolat takové jaké je. Nic mne neopravňuje žádat něco jiné.
Je jedno jestli jsem zaplatil 600 nebo 6 000 korun, nebo mne někdo pozval a hraji zdarma. Nenechám si postavit široký most, vysekat kosodřevinu a ledovec taky nebudu rozpouštět. Hora je vysoká, osmnáctijamková. Určitě má více tajemství a krás, než chyb. Nerozptylujme se detaily.
I kdyby nakrásně bylo hřiště mizerné a vy už po první jamce víte, že se tam nikdy nevrátíte, tak ho pokořte VY, nenechte aby pokořila hora vás. Zůstane vám skvělý pocit. Věřte mi, stejný jako kdybyste hráli na tom nejvzornějším hřišti celého světa.
Juraj Werner © 2011
© 2024 The Spirit of the Game.
Šablonu vytvořil Anders Noren — Nahoru ↑
