Uveřejněno v časopise GOLF, v prosinci 2016. Uvnitř čísla je anketa na téma EMOCE. Celkově byli odpovědi orientovány výrazně na negativní emoce. Ze sedmi respondentů dva pozitivní emoce ani nezmínili. Karel Skopový ji zmínil a doslova řekl: „Radostné výkřiky, které často slýcháváme, když se hraje Texas na golf nepatří, ale toho se asi nezbavíme, protože tuto hru hrajeme povětšinou se začátečníky, kteří ještě etiku nemají dostatečně v sobě.“ Při vší úctě, Karle, všem doporučuji , aby se hrou více bavili a to i za cenu, že někdy „nemístně“ vykřiknou radostí, neboť jak řekl H. Keitel ve filmu Mládí: „Emoce jsou vše co máme“

Ti co golfovou hůl v životě nedrželi v ruce si myslí, že golf je nudná procházka. My víme své. Není to tak jednoduché a kotel samozřejmě bublá víc než se povrchnímu pozorovateli zdá. Emoce jsou samozřejmě dvojí. Pozitivní, kvůli těm golf hrajeme, a negativní, to jsou ty, které nás bohužel opanovávají mnohem častěji.

Zejména my, co jsme začali hrát golf až v dospělém věku jsme si jich užili dosyta. Zpomalené tělo nereagovalo dostatečně hbitě na naše očekávání. Nechápali jsme exponenciální křivku hendikepové pasti. Z 34 na 30 je cesta daleko snazší, než z 18 na 14. Radostné chvíle z vítězství a zlepšení hendikepu mnohem častěji střídali frustrace ze sinusoidy 10 x „zhoršení“ a 1x „zlepšení“. Vidím to často. Na terase sedí frustrovaní a unavení hráči, kteří místo radosti z hezky prožitého dne počítají paty a hledají „kdyby“. Zbytečně. Prohráli tím, že se nechali porazit negativními emocemi.

Na začátku našich golfových kariér nás rozčilovalo takřka všechno. Nejdříve netrefený míč, později hrozný slice a ještě později ještě hroznější hook. Výmluvy jsme hledali v hudbě na terase klubovny vzdálené asi kilometr, v zakašlání spoluhráče a podobně. O nekritickém láteření na kvalitu hřiště ani nemluvě. Mezitím jsme se občas cudně potěšili z vítězství, či zlepšení hendikepu. Ano tušíte správně.  Mám pocit, že negativních emocí je nějak víc.

Hrajeme golf stejně jako jezdíme po silnici. Troubíme, zvedáme ukazovák a podobně. Budoucnost ale nevidím černě. Lepšíme se. Tak jako většina z nás pochopila, že do Prahy ani mimo stavební sezónu nedojedeme dříve něž za dvě hodiny, tak postupnou stagnací našich hendikepů vnímáme více krásy golfu, než to tajemné desetinné číslo na průkazkách ČGF.

Negativních emocí ubývá. Pozitivní na stagnaci počtů golfistů je to, že se zlepšila golfová dovednost hráčů a tím i jejich pohled na hru samotnou. Pozitivní emoce své skóre zlepšují. Osvícení golfisté se tolik nerozčilují. Nehledají výmluvy a těší se z hry s přáteli. Jen tak dále.

.. víš Johne, u nás se golfem nebavíme. My honíme hendikep 🙁

Hraji golf déle než 20 let. Na hřišti se samozřejmě občas rozčílím. Tělo neposlouchá hlavu. Však to znáte. Ale na každou hru se těším jako malý kluk a nenechám si ji zkazit hloupostmi. Otevřel jsem však druhou Pandořinu skříňku. Stal jsem se golfovým funkcionářem. Mám zájem na lepší organizaci a propagaci tohoto sportu. Nedá se říct, že by český golf měl problémy. Vždyť celý svět řeší po krizi úbytek golfistů. Náš golf je v jiné situaci a to co ho brzdí má jinou příčinu. Prostě jsme organizačně zamrzli a svět nám zase utekl. Proti tomuto problému je takový socket vlastně nic, uznejte. Emoce stranou a s chladnou hlavou je třeba řešit vážnější věci, které mne na golfu štvou. Například:

  • nekritické očekávání sportovních výsledku bulvární části novinářů
  • hloupé kampaně na podporu golfu
  • neschopnost prezentovat golf jako celoživotní sport a životní filozofii
  • nálepka snobskeho sportu a to, že někteří golfisté ji bohužel potvrzuji
  • přehnané sportovní ambice na úkor radosti z hry samotné
  • příliš mnoho zábran, které musí zájemce o golf překonat, aby ho mohl začít hrát

V každém případě emoce ke golfu patří. Tak jako ke každé lidské činnosti. Nacházejme radost z hry samotné. Těšme se z každé dobré rány a zapomínejme na ty špatné. Přeji vám, aby pozitivní emoce ve vás zvítězily.

Juraj Werner © 2016