Hraj míč jak leží a nechej hřiště jak je. To jsou pradávné zásady, podle kterých se golf hraje. Častějším tématem bývají články o tom, jak a proč nehýbat míčkem, resp. kdy a jak s ním, pokud možno beztrestně, hýbat lze. Méně se mluví už o hřišti. Pod jednoduchým pravidlem „nechej hřiště, jak je“ se dá ale taky představit mnohé.

Jako bych ale slyšel „ nech ho bejt“ a hned mne napadlo psát o našem zlozvyku na hřiště neustále nadávat, hledat výmluvy právě v něm. Jasně, že na každém hřišti se najde něco v nepořádku a vždy se někomu něco nebude líbit. Grýny nedrží, jsou rychlé, pomalé, hrbolaté a co já vím co ještě. Férveje jak bysmet, o rafech ani nemluvě no a dizajnéři jsme samozřejmě všichni nejlepší. A že se pomlouvá a kritizuje na celém světě je věc jasná. Mám však pocit, že my trochu víc. Jako kdyby se v nás ozvala touha po starých špatných časech, kdy bylo všechno přespříliš znormováno. Slyšíme slovo hřiště a podvědomě si možná představíme přesně nalajnovaný tenisový kurt. Chyba! Podstatnou esencí krásy golfu je právě různorodost každého hřiště. Hřiště se liší nejenom tvarem, ale i vegetací a způsobem její údržby. I ty kurty mají konec konců různé povrchy.

Golfové hřiště je totiž jako vysoká hora, která tam stojí odedávna a mění se velice pomalu. Když hraji nové hřiště, tak si představuji, že jsem horolezec. Tak jako on, pomalu stoupám a objevuji všechny jeho krásy i taje. Když už jsem se hřiště rozhodl hrát a na týčko první jamky přišel, mám jediný cíl. Chci ho zdolat takové jaké je. Je jedno jestli jsem zaplatil 600, nebo 6.000 korun, nebo mne někdo pozval. Nenechám si postavit široký most, ani vysekat kosodřevinu a ledovec nebudu rozpouštět. Hora je vysoká, osmnácti jamková. Určitě má více tajemství než chyb. Nerozptylujte se detaily. I kdyby nakrásně bylo hřiště mizerné a vy už po první jamce víte, že se tam nevrátíte, tak ho pokořte Vy a ne ona vás. Zůstane vám skvělý pocit. Věřte mi, stejný jako kdyby jste hráli na tom nejskvělejším hřišti na světě.

Juraj Werner © 2010