Svět se nezbláznil, jak tvrdí jeden pivovarník a většina seniorů. Svět se pouze změnil. Není to nic neobvyklého, vždyť kdyby se neměnil, tak bychom žili v jeskyních. Lépe řečeno, mi bychom nebyli. To samé se dá říci o golfu. Je jiný než před padesáti, či třiceti lety. To se píše i v časopisech ze zemí, kde se golf nikdy nepřestal hrát. Ale co je jiného? Nebo lepší otázka je, co třeba z toho starého „dobrého“ golfu ponechat a co se může změnit?

Asi se shodneme, že etika, slušnost, dodržování pravidel je to podstatné. Není důležité jestli hrajeme drajvy dlouhé 150 nebo 250 metrů, důležité je, abychom k sobě byli slušní a dodržovali pravidla. Nemůžu si však pomoci. Mám trapný dojem, že se v tom plácáme a neumíme rozlišovat co je důležité a co ne. Máme pocit, že golf je jenom jeden. Ten strašně naškrobený, upjatý, bez emocí, ale s fantastickými výsledky a neustálým zlepšováním toho vskutku nešťastného hendikepu.

Výsledky tohoto způsobu vnímání golfu jsou tristní. Například vítězové turnajů, kteří se neumí těšit. Všimli jste si toho? Vítěz přijde, usměje se, někdy až provinile, vezme cenu a odejde. Stále se setkávám s golfisty, kteří nezdraví. Jsou sice perfektně oblečení, ale je jim zatěžko odpovědět na pozdrav, natož pozdravit jako první. No a vrcholem jsou samozřejmě excesy proti pravidlům. O těch už toho bylo popsáno mnoho. Taky zajímavý fenomén. Na jedné straně se dlouze medituje jestli si hráč v přátelské rundě může nebo nemůže očistit míček u free dropu, na druhé straně se lže a podvádí v turnajích až tak, že se přepisují skóre karty. No prostě zmatek v hlavách. Proč?

Proto, že jsme prudérní. Proto, že v přílišné horlivosti zapomínáme, že golf je především zábava a až pak soutěž a společenská prestiž. Noví golfisté jsou zmateni. Tolik pravidel, soutěží, různých omezení a příkazů. A pak ty trestné rány, „ježišmarjá, já se chci bavit“ a tolik peněz to stojí. Ano takové jsou pocity lidí, kteří se rozhodují, jestli golf hrát nebo ne. Nedivme se, že hráčů přibývá pomalu. Atmosféra houstne, lidé se nebaví a jenom soutěží. Nemáme gofisty druhé, natož třetí generace. Jsou jenom nový. Jsou ve většině a jejich nevychování (čest výjimkám!) se stává normou.

Dostali se do stísněné atmosféry. Oni nepřemýšlí, pouze hledají pravidla. Nepomůžou s hrabáním bunkeru, nehledají míček, nezapatují dlouhý pat dříve, než si jiný nešťastník vymění hůl. Vždyť je pravidlo o pořadí ve hře. Tak „slušně“ čekají. To je etiketa, kterou se při zkouškách pro „Osvědčení pro hru na hřišti” (strašný institut) neučí a nejde naučit. Musí se přemýšlet a chtít.

Starší a zkušenější golfisté pomozte. Učte ty nové co se má a co ne, prosím. Neboť povrchní část etikety, jako oblečení, hole, bagy, zvládá každý, ale tu skutečnou gentlemanskou naopak málokdo. A právě ta je kořením golfu a měla by přetrvat věky.

Juraj Werner © 2012