Trochu pozitivně anarchistický článek v listopadového čísla časopisu GOLF.

Tak jsem byl znovu peskován, že jsem se objevil v golfové klubovně v džínách. Hmm. Je čas se nad tím nahlas zamyslet.

Když jsem v roce 1972 začal hrát tenis, bylo nemyslitelné hrát v něčem jiném než v bílém. Postupně se tenisové kurty k potěšení všech zabarvily a čistě bílý zůstal pouze Wimbledon. Paráda. Naše golfové povědomí se však hraje na Old Course. Proč to tak je? Co nás tak láká na těchto golfových totemech. Zvyklostech, které jsme nikdy reálně nezažili a které svět z valné většiny opouští? Je to úcta k nepoznané tradici, nebo neschopnost rozlišovat?

Pamatujete si na šílenství kolem mobilních telefonů? Diskvalifikace při zazvonění či pokusu mobil použít. Dokonce trestné rány v přátelských hrách. Dnes je to jasné. Když mobil omylem zazvoní nebo si někdo jednou zavolá a omluví se, tak je to v pořádku. Když někdo volá neustále a mobil mu stále zvoní, tak je to prostě „blbeček“, se kterým příště nehrajeme. Prostě jsme to zvládli. Džíny, ne. Dokonce i desetiletý chlapeček je za ně moderátorem turnaje peskován.

Divadelní herci a operní zpěváci by byli raději, kdyby jejich diváci byli oblečení jako dříve. Ale ještě raději jsou, když tito diváci správně ocení jejich výkon, čímž deklarují, že tomu rozumí. Ze všeho nejvíce je ale potěší, když hrají před plným hledištěm. Spokojení jsou diváci, herci i majitelé divadel. Je totiž třeba správně vycítit, kdy je to nezvratný trend a změna, která vede k lepšímu. Žijeme v době, kdy oblečení není status. Svět se mění, a i když se to nezdá, tak i k dobrému. Jsou divadla, kam se chodí bez saka. Jsou dokonce scény, kde se Shakespeare hraje ve svetru.

My se držíme něčeho přežitého a prezentujeme to jako výsadu. Až budou hřiště přeplněná, mohou se začít diktovat podmínky. Vzniknou privátní hřiště, kde si majitelé nebo členové klubu určí dress code, maximální hendikep a podobná omezení, aby se mezi ně nedostal někdo, koho nechtějí. Situace je však opačná. Ve světě se z privátních hřišť stávají poloprivátní s podstatně měkčími pravidly. A my doma? Často a zbytečně jdeme proti proudu. Novým zájemcům házíme klacky pod nohy a hrajeme si na „hogo fogo“ ve třetí lize. Sami sobě škodíme. Věřím, že i důsledkem šíření těchto tmářských nesmyslů nových hráčů nepřibývá.

Džíny na hřišti se mi nelíbí. Jsou i vrcholně nepraktické. Vlka nechci. Ale slepě převzít opatření z minulého století, které mělo zamezit nemajetným v montérkách v přístupu na hřiště, se mi fakt nechce. Jeho upgrade na klubovnu je anachronizmus. Džíny jsou součástí smart casual dress codu, který bývá v pozvánkách hrdě vyžadován.

Mně ale o džíny vlastně ani nejde. Podobných pověr kolem sebe šíříme bohužel víc. Musíš být členem klubu, musíš mít hendikep, novou barevnou kolekci oblečení, driver, trolley a čím jsi to vlastně přijel. Dokonce se ani netěšíme, abychom náhodou někoho při jeho sedmé ráně nerušili, neboť na golfu musíš být zticha. Aby bylo jasno, nejsem anarchista, buřič, nechci slepě bořit to, co dodávalo a dodává golfu zvláštní esprit. Bože chraň. Chci jenom, abychom byli chytří a dokázali rozlišovat.

Jak už bylo řečeno, jsou divadla, kam se chodí ve svetru a košili, a jiná, kde je i smoking někdy málo. Stejné platí i o hřištích a klubovnách. Není v Česku klubovna (snad Mariánské Lázně?), kterou by mohly (čisté) džíny urazit. Prostě není. A když budeme nadále trvat na svých „oldschoolových“ omezeních, tak se nesmíme divit, že golf bude hrát méně lidí, že jednotlivé green fee či roční klubový poplatek bude vyšší. Někdo tuhle frajeřinu prostě zaplatit musí.

Juraj Werner@2017