Poprvé jsem se s golfem potkal v listopadu 1994. Sport mě vždycky bavil. Ve 12 letech jsem začal hrát tenis, což pro mě byl tehdy sport snů. Žádných výrazných úspěchů jsem nedosáhl, když nepočítám pohár, který koupil můj táta pro vítěze turnaje, který jsem sám uspořádal v 16 letech. Halový přebor okresu a pár dalších podobných. Tenis jsem vydržel hrát závodně do 30 let. Pak přišla revoluce a začalo se makat. Po pěti letech jsem objevil golf, který se pro mě stal úžasnou alternativou po tenise, který se tím definitivně proměnil v zimní sport.
Odpověď, proč po tenisu právě golf, je docela jednoduchá. Hledal jsem nějaký náhradní sport, v němž by se dalo soutěžit, a přišel jsem na to, že v golfu to lze prakticky donekonečna. Samozřejmě, můžu s přáteli, nebo s vnoučaty, jezdit na kole, lyžovat, ale golf má ten náboj soutěže. Při rekreačním lyžování se spustíte z kopce, necháte vytáhnout nahoru a znovu šup dolů. Můžete si říct, že tahle jízda byla lepší, než ta předchozí, ale chybí to exaktní počítání. Lyžaři mi v tu chvíli připadají jako golfisti, kteří se celý život nehnuli z driving range.
Jedním ze zlomů byl rok 1996, v němž jsem poprvé uspořádal České firemní hry. Na tu dobu to byla ojedinělá akce – sportovní korporátní klání. Už tehdy jsme tušili, že to lidi bude bavit. A bavilo! Všech osm let ve sportovním centru v Nymburku bylo skvělých: dvanáct sportů během jednoho víkendu, zhruba 55 firemních týmů a každý po 10 až 12 lidech. Nikdo a všichni zároveň byli VIP. Byla to parádní akce. Ale na dveře klepala éra golfu.
Prvním golfovým počinem byly golfové turnaje se značkou Johnnie Walker Black Label. První se hrál v roce 1998. Byla to úžasná doba. Všichni golfisté se znali navzájem, hřišť bylo jen pár, turnajů ještě méně. Český golf jsem tehdy obohatil několika „zásadními“ činy. Právě pro podniky Johnnie Walker jsem vymyslel doplňkovou soutěž trouble shot. Ujala se a doslova zlidověla. V červnu 2000 jsme poprvé u nás uspořádali komerční turnaj ve všední den. Stalo se v pátek 9. června v Mariánských Lázních. Do té doby se hrály komerční turnaje jen o víkendech. Připomenu, že tehdy u nás bylo asi 8 a půl tisíce golfistů.
Znám golf ze všech stran. Jsem pořadatel, funkcionář, manažer hřiště a duší sportovec. Vím, co obnáší marketing golfové hřiště, znám práci greenkeeperů, vím, že bez rekreačních hráčů nebudou výkonnostní hráči. Pokoušel jsem se sám hrát mid-amatérskou túru, jsem aktivní člověk, který nechce sedět na zadku. Snažím se být golfovým ambasadorem, ale nechci, aby to znělo nadneseně. Prostě to beru tak, že čím víc bude golfistů a pokud se budou podle golfových pravidel řídit všichni i v normálních mezilidských vztazích, bude na světě fajn.
Golf je dnes v České republice na nějaké úrovni, ale aby se posunul dál, potřebuje kvantitu, z níž by vzešla kvalita. Jsem autorem pobuřujícího bonmotu, že Klára Spilková je statistickým omylem. A myslím, že už se to dnes dokázalo po jejím pěti šestiletém působení na evropské tour. Jsem přesvědčený, že nejdřív musí být kvantita. Bez ní nevzniknou ani dobří hráči ani trenéři. Samozřejmě, může se to stát, ale nebude to výsledek nějakého promyšleného procesu a rozhodně se to nebude opakovat. Pyramida výkonnosti má své zákonitosti. Výška je daná velikostí její základny.
Na první pohled je číslo 50 tisíc registrovaných golfistů zajímavé. Chtělo by se říct, že je to ona dostatečná kvantita. Jenže většina z těch 50 tisíc jsou rekreační hráči, zatímco dětí a mládeže do 18 let je dnes zhruba pět a půl tisíce. Z toho třetina nemá handicap. Z toho se může jen těžko něco urodit. Jednou bychom ale chtěli doprovázet nějakého českého hráče do Augusty. To se nám asi nesplní, ale potěšilo by mě i poctivě vybojované místo na European Tour. Ne prostřednictvím divokých karet. I proto musí mít pyramida v golfu hodně širokou základnu. Světová konkurence je obrovská. Dovedete si představit, že by biatlon dělalo 60 milionů lidí? Možná bychom nebyli tak úspěšní.
Jak ale dokázat, aby byla ona pyramida dostatečně vysoká, to je otázka, na kterou jsou odpovědi. Realizace je ale náročnější. Ve výboru České golfové federace říkáme, že na to máme marketing a PR, já ale tvrdím, že na prvním místě je třeba osvěta. Přesvědčovat lidi, že golf není pitomý sport, že to nemusí být drahý sport, že je to skvělá aktivita na celý život. Potřebujeme nenásilnou osvětu a vymýtit ten mýtus „buržoasního“ a snobského sportu. Kdo je vlastně dnes snob? Ten, kdo si koupí golfové členství za 15 tisíc korun, nebo lyžování v Alpách na týden s celou rodinou za 70 tisíc? Přitom lyžování se považuje za naprosto lidovou záležitost. Dám 15 tisíc za roční členství a můžu xxx-krát do roka jít hrát golf zdarma. Paráda.
V předchozích pětadvaceti letech jsme se nechali uspokojit takovým tím spartakiádním způsobem počítání golfistů. Dopracovali jsme se k úžasnému číslu, ale nějak jsme si neuvědomili, že systém v jiných zemích funguje jinak. I zvenku to vypadalo, že základna 50, 60 tisíc golfistů je dostatečná. Ale když se podíváte, jaké je věkové a sociální složení, je to jinak. Já ve svých 57 letech nejsem žádnou nadějí, jsem turista, který se prochází po hřišti. Ani nechci znát svůj handicap, ale chci si zahrát s Frantou a Pepou o kafe. Dostali jsme se do sebeklamu. Tohle číslo nás uspokojilo, ale nebylo to číslo pro sportovní golf.
Máme strach pozvat trenéry ze zahraničí. Jednou kdysi v minulosti k nám přišli Cyril a Metoděj a učili nás číst, psát a dali nám písmo. Takoví osvícení golfoví Cyril a Metoděj by měli přijít k nám. Ale ne hostující profesor, který přijede jednou za čas, ale takový, který by tady žil, vychovával děti a vzal možnost naučit Čechy hrát golf jako svůj životní cíl. Mluvím ale o pořádných trenérech, ne o swing doktorech. Tyhle golfové věrozvěsty jsme si sem nepřivezli, protože jsme se báli, protože to byla konkurence. A ti, co přišli, tak jsme na ně neměli štěstí, byli buď drazí, nebo to nevzali jako svůj životní cíl. Keith Williams se zaměřil jen na nejlepší. Tam jsme promrhali šanci.
Golfoví ortodoxové, jak z podstaty pramení, nejsou progresívní. Nepřinášejí nic nového. Mnozí mladí manažeři, kteří nevěděli o golfu nic, dokázali daleko víc. Při vší úctě k golfovému boomu v Čechách. Chyb je víc. Máme hřiště. Víc, než jich teď potřebujeme. Bavíme se o municipálních hřištích, ale podle mě to není aktuální myšlenka. Municipální driving, to je přesně to, co je pomůže víc a za méně peněz. Když nemáš příklady, tak se na hřišti golf nenaučíš. Na drivingu ano. A když se později pár šikovných lidí, které golf chytí, dá dohromady, tak si hřiště postaví.
Modla jménem handicap. To byla další z chyb, kterých jsme se dopustili. Handicap jsme strašně nadhodnotili. Potlačili jsme golf jako zábavu. Obecně si neumíme golf užívat. Jako kdybychom neuměli rozlišovat. Zábavu, sport své ambice a konec konců i možnosti. Znám hokejové party, které si jdou jen tak zahrát na zimák, nebo rybník a platí nepsané pravidlo nezvedat puk. Nebo se hraje basketbal jen přes půlku, nebo na jeden koš. Totéž musí platit i v golfu. Mít nástroj – v hlavě, jak chytřeji řešit různé situace, než se například v přátelské rundě po zahraném autu vracet na původní místo. Nenabádám k podvádění, ale k tomu, aby si každý golf užil.
Máme velké úspěchy v oblasti golfové diplomacie, ale moc se o tom neví. A moc nám to taky nepomáhá. Mediální prezentace českého golfu je, řekněme kulantně, amatérská. Co má ale být náplní výstupů? Články o našich reprezentantech osloví jen málokoho. Ale když se v magazínu o zdraví bude psát o tom, že golf se dá hrát na devět, osmnáct jamek a to i v pokročilém věku a že je to nejlepší prevence na Alzheimera, tak to může zaujmout mnohem víc lidí. Nebo, že soutěžit můžou spolu celé tři generace, co v jiných sportech jde hůře. Prostě musíme dělat osvětu. Programy pro děti, pro rodiče, pro všechny věkové kategorie. Drivingy máme, hřiště máme, chuť máme, ale neumíme to zatím pospojovat, využít synergie kluby, majitelé, PGA a ČGF.
uveřejněno v časopise GOLF DIGEST březen 2017
Juraj Werner © 2017